Rating se používá především v segmentu finančnictví a vyjadřuje ohodnocení nějakého subjektu, v tomto případě se pak jedná buď o cenný papír (např. dluhopis), nebo jeho emitenta (např. stát). Proto se v této souvislosti lze setkat se slovním spojením úvěrový rating. Podstatou ratingu je vytvoření konkrétní ratingové stupnice, na jejímž základě je jednotlivým subjektům přiřazováno konkrétní ohodnocení – rating. To následně umožňuje ostatním subjektům na straně věřitele rozhodování o alokaci svých prostředků a srovnávání jednotlivých subjektů.
Úvěrový rating nám říká, jak moc je pravděpodobné, že daný věřitel dostojí svým závazkům a budou tak splněny podmínky týkající se daného cenného papíru. Fakticky se tak jedná o hodnocení rizikovosti a částečně také likvidity konkrétního subjektu, potažmo jím emitovaného cenného papíru. Jestliže tedy zakomponujeme rating do základního investičního pravidla, které říká, že čím větší je rizikovost a menší likvidita, tím větší musí být výnos, dostáváme, že subjekty s nízkým ratingem musí nabízet věřitelům dostatečně velké úroky na to, aby to byli ochotni cenné papíry nakupovat. Jestliže má tedy daný subjekt, nebo jeho cenný papír nízký rating, je pro něj financování pomocí půjček drahé.
Ratingy jsou sestavovány nezávislými ratingovými agenturami. Ty začali vznikat na začátku dvacátého století ve Spojených státech amerických. Ačkoliv dnes funguje celá řada lokálních i globálních agentur zabývajících se tvorbou ratingu, tak právě americké agentury, které vznikly v tomto období, jsou dnes největší a nejrespektovanějšími institucemi v této oblasti. Mezi špičku a takzvanou velkou trojku řadíme Moody´s (ta byla vůbec první ratingovou agenturou), Standart &Poor´s a FitchRatings.
Související termíny: